PSYCHOLOGICKÉ DŮSLEDKY OBŘÍZKY - I

16.08.2015 18:26

                                                              převzato z  DOC

   Obřízka je událost, po které mohou utrpět extrémní úroveň bolesti hrůzy a bezmoci a spňuje proto kritéria PTSD.

   Levy (1945) uvádí, že po operaci, včetně obřízky mají některé děti problémy s chováním, jako jsou noční děsy nebo strach ze sester a doktorů, zjistil, že tyto příznaky jsou podobné bojové neuróze, která se nyní nazývá PTSD.

   Lewis (1949) Také potvrzuje negativní psychologické důsledky obřízky dětí. Napsal: "Jak si někdo může myslet, že novorozenec, který je náhle napaden mužem s nožem, který řeže jeho nejcitlivější části těla netrpí žádnou psychologickou reakcí po zažité brutalitě."

   Cansever (1965) analyzoval chlapce před a po obřízce a prokázal, že trauma vede u dětí k závažným psychickým poruchám.

   Tradio a kolektiv (1997)  studovali reakci dětí po prvním očkování. Zjistili, že obřezaní chlapci mají mnohem silnější reakci na bolest než dívky a intaktní chlapci. Autoři studie to definovali jako projev infantilní PTSD.

   Zwang ( 1997) píše: "Řada takto zmrzačených dětí má skutečnou fobii z bolesti. Během lékařské prohlídky propadají panice nebo se chovají hystericky."

   Rinehart (1999)  uvádí, že se jako psychiatr během své kariéry  setkal s PTSD způsobenou s novorozeneckou obřízkou.

   Anand a Scalzo (2000) uvádějí, že trauma způsobené na počátku života předurčuje citlivost na bolest a stres a způsobuje též hyperaktivitu a sebedestruktivní chování.

   Ramos a Boyle (2001) uvádějí, že PTSD trpí 70% všech filipínských chlapců, kteří prodělali rituální obřízku a 51% těch, kteří prodělali obřízku polékařtělou.

   Boyle a kolektiv (2002) publikovali  v Journal of Health Psychology článek, v kterém informovali o bolesti, traumatu a psychologických následcích způsobených kojeneckou obřízkou.

  Yilmaz a kolektiv (2003) prokázali PTDS u chlapců, kteří prodělali obřízku ve falické fázi. (3 - 6 let)

 

                          

                           Chlapeček v psychologickém šoku poté, co byl obřezán.

        Reakce mužů obřezaných v dětství

   Obřezaní muži jsou často zneklidněni kvůli obřízce. To se projevuje nechutí o ní mluvit, nebo začnou tvrdit: "Jsem obřezaný a jsem v pohodě."

   Van der Kolk (1989) tvrdí, že oběti traumatu mají tendenci se množit.

   To platí pro všechna druhy zneužívání dětí a pomáhá to vysvětlit, proč muži a ženy, oběti obřízky udržují při životě tuto zvrácenou praxi.

   Bigelow (1992, 1995) uvádí, že obřezaní muži, kteří se stali otci, často vykazují chování nazvané jako "syndrom neústupného otce."

   Je typické, že obřezaný otec trvá iracionálně rigidně na tom, že jeho syn musí být obřezán i poté, kdy se dovídá v racionálních diskuzích o škodlivých důsledcích obřízky.

  Často říká: "Chci, aby můj syn byl jako já!" I když je jeho syn odlišný  v mnoha dalších aspektech.

  Zde je svědectví americké matky:

  "Uvízla jsem v těžké situaci. Zachránila jsem svého syna intaktního jen proto, že v nemocnici dostal horečku. Jeho otec však vehementně trvá na obřízce, a má mě za blázna, že jsem tomu zabránila. Teď je náš syn rok starý a to téma je znova na talíři. Nesouhlasím s otcem mého syna a hádáme se o tom. Můj syn se dostal z porodnice intaktní a já nechci, aby mu to bylo uděláno a snažím se to jeho otci vysvětlit. Ale on na to jen vehementně tlačí a tlačí a má opravdu špatné argumenty. Máte nějakou radu?"

   Jak už napsal profesor Sami Aleeb: Pokud se rozhodnou obřezat své děti, tak tím mnozí otcové skrývají problémy s jejich vlastní obřízkou, které nikdy nepřiznají. Trváním na obřízce svého dítěte projevují nesouhlas se svou vlastní obřízkou."lo

   Jeden otec vysvětluje:

  "Bylo pro mě velice těžké, vidět svého intaktního syna, zvláště když se převlékal a to až do té doby, kdy jsem uznal, že jsem znetvořený, poněvadž to bylo v mé generaci normální."

  V průzkumu 2000 obřezaných mužů Hammond zjistil mnoho psychologických důsledků, včetně emociální úzkosti z toho, že nemají funkční část penisu a z toho pramenící nízké sebevědomí, deprese a nevraživost.

   Benseley a Boyle  uvádějí ve studii z roku 2001, že mnozí obřezaní si uvědomují, že mají snížené sexuální pocity a že mají z toho trvalé emociální následky.

   Circumcision Resource Center shromažďuje svědectví mužů, kteří se trápí tím, že byli obřezáni. Dle důkazů CRC nejčastější pocity, které u nich přicházejí jsou:

  *hněv, rozhořčení, odveta, zuřivost, nenávist

  *snížené sebevědomí ze ztráty

  *stydlivost, rozpačitost

  *pocit, že je někdo okradl, zneužil a poškodil

  *strach, nedůvěra

  *smutek, bolest

  *závist a žárlivost na intaktní muže

                             

      Popření skutečnosti

  Lidé, kteří přišli o část svého těla mívají smutek z její ztráty.

  První fáze smutku je popření této ztráty.

  Fitzgerald a Parkers uvádějí, že všechno, co vážně snižuje senzorické a kongnitivní funkce může mít hluboký vliv na psychiku a to nejen u toho, kdo je tím ovlivněn ale také na rodinu, přátele, spolupracovníky a pečovatele.

  Myšlenka ztráty smyslové funkce je tak bolestivá, že mnozí odmítají přiznat svou ztrátu.

  Parkers a kolektiv prohlásili, že lidé mohou své ztráty minimalizovat.

  Obřízka způsobuje ztrátu části těla a všech jejich funkcí, včetně ztráty erotogenních pocitů. Není proto divu, že popření ztráty není nic neobvyklého u obřezaných mužů.

  Navíc, mnoho obřezaných mužů, kteří se staví proti praktikování obřízky, přiznává,  že nejprve prošli fází tohoto popírání.

       Proč někteří lékaři propagují obřízku

 

   Někteří lékaři tlačí na své pacienty, aby podstoupili lékařsky neodůvodněnou obřízku nebo píší lékařské články na obranu této praxe.

   Podle Boyleho a Hilla jsou tyto články "neobjektivními cáry papíru", které ignorují komplikace a zveličují výhody obřízky.

   To znamená, že literatura o mužské obřízce je velmi obsáhlá, ale je také totálně polarizovaná, protože ostatní lékaři vyvracejí nepravdivá tvrzení a nesmysly obřezaných lékařů.

   Hill (1997) zaznamenává sklon obřezaných lékařů racionalizovat medicínské chyby a obhajovat obřízku.

   V roce 1998 americká asociace NOCIRC požádala lékaře, aby změnili názor na obřízku. Jeden řekl pod záminkou anonymity:

   "pokud bych si to připustil , tak bych si musel prohnat kulku hlavou"

    byl to dětský lékař v důchodu, který tvrdil, že obřezal přes 10 000 mimin během své kariéry.

   Goldman (1999) uvádí, že někteří obřezaní lékaři používají lékařskou literaturu na podporu a racializování  své vlastní ztráty a tak brání praktikování obřízky.

  Denninston (1994) uvádí, že lékaři "kteří byli obřezáni nejsou schopni zastavit obřezávání ostatních.".

  Denninston hlásí, že tyranie amerických obětí mělo za následek rozšíření obřízky mimo území USA, zpočátku nadějný avšak neůspěšný pokus v NSR, a úspěšný v Koreji.

  Le Bourdais uvádí, že to, zda bude dítě obřezáno z velké míry závisí na:

  *skutečnosti, zda je otec obřezán nebo není

  *pohlaví a věku lékaře a jestli je obřezán, nebo není.

  Goldman říká, že přes negativní účinky obřízky je obtížné měnit názory jejich zastánců, protože jsou ve hře psychologické faktory. Tyto faktory se přenášejí na ostatní a tak je praxe dále udržována. Poznamenal také, že průzkum ukazuje, že obřízka je praktikována hlavně staršími obřezanými lékaři.

  Členové některých lékařských společností tak mohou čelit střetu zájmů a to vede k formování politiky, která je zaujatá pro praktikování obřízky.

  V roce 2013 byl vydán dokument podepsaný 38 evropskými lékaři, prezidenty a zástupci vnitrostátních lékařských združení, který odsuzuje dětskou obřízku a zdůrazňuje mimo jiné psychologické důvody, které vedou k jejímu praktikování a který odsuzuje kulturní zaujatost amerických lékařů.

      Závěr

  Obřízka evidentně obnáší riziko psychologických následků dětí a dospělých.

  Obřízka je také cyklické trauma: Obřezané děti mnohých obřezaných mužů nechávají jako dospělí obřezat své děti a tak se opakuje cyklus nekonečného zneužívání.